bux.cz


Zdeněk Pohlreich

Zasoutěžte si s námi o 10 podepsaných kuchařek Rozpal to, šéfe!

(narozený 1957)

Šéfkuchař, majitel restaurací, podnikatel, moderátor televizních show, autor několika kuchařských knih.

Když mu bylo jedenáct, zemi okupovala sovětská vojska.

Když končil základní školu, rozhodoval se, co dál. V té době žili už deset let jen s matkou a bratrem. Podal si přihlášku na střední školu. Věděl, že zkoušky neudělal dobře a že má mizivé šance. Dopis o výsledcích přijímacích zkoušek potvrdil, že škola dala přednost uchazečům s lepšími studijními předpoklady.

A tak začala jeho kuchařská kariéra. Po prázdninách nastoupil do učení v Obecním domě. Ze začátku kuchařinu skutečně nenáviděl. Patnáctiletý kluk, pro kterého byl život kolo, fotbal a kamarádi, najednou musel stát každý den v sedm v kuchyni, ostříhaný a připravený. Hned ráno se zkoušely recepty, neznalost se netolerovala nikomu. Bylo to úplně jednoduché – kdo znal recepty, vařil, kdo ne, seděl s ostatními zoufalci a loupal cibuli. Během učení se mu naskytla příležitost přejít na praxi do tehdejšího motelu Stop. Stop byl v té době hotelem dobré kategorie a kuchyň ho okouzlila. Šéf se jmenoval Josef Frank a byl to kuchař, jak má být. Naučil Zdeňka mít tu práci rád.

Učení dokázal skloubit se svou sportovní láskou – baseballem, který začal hrát v šestnácti letech. Hra mu učarovala a měla ještě zásadně ovlivnit v budoucnu jeho život.

V devatenácti nastoupil základní vojenskou službu. Jak jinak než v kuchyni. Dva roky ve vojenské vývařovně ho mnohému naučily – například nenávidět uniformitu. Roky v zeleném ve svém životě považuje za naprosto promarněné.

V roce 1979 se začalo proslýchat, že se sestavuje československý národní baseballový tým, který pojede na turné po Nizozemsku. Zdeňka do národního týmu vzali. Trénoval každou volnou chvilku. Nizozemsko bylo láska na první pohled. Už od roku 1986 byl rozhodnutý emigrovat, uskutečnil to však až o tři roky později, těsně před listopadovými událostmi roku 1989. V Nizozemsku zůstal nakonec déle než rok (1990–1991 šéfkuchařem v restauraci Het Schellinkje v Meppelu). Pak si zažádal o povolení vycestovat do Austrálie, i když mu příbuzní z Prahy psali, aby se s manželkou vrátili domů. Zdeněk měl v Austrálii strýce. Po vyřízení všech formalit v Nizozemsku mu zatelefonoval. Strýc ho uvítal a ukázal mu postel. Zdeněk si začal v Adelaide, pátém největším městě kontinentu, hledat práci. Jednoho dne otevřel dveře do restaurace s nápisem La Guillotine. Monsieur Jacques Naudin, majitel restaurace, ho přijal na pozici druhého kuchaře, krátce potom pracoval jako první kuchař (1991–1993). Některé recepty z té doby se vaří v Imperialu dodnes. Zdeněk musel zvládnout především techniky a recepty francouzské kuchyně. Austrálie byla jeho životní výhra. Pak začal s manželkou uvažovat o návratu do Čech.

Přijel ze svobodné země, vrátil se domů a pracoval pod cizinci, kteří v Česku vydělávali dvacetkrát víc než Češi. Nastoupil do pražského hotelu Renaissance, dříve známého jako Penta (1993–1996). Pak přijal nabídku jít pracovat do Vily Voyta – tam si mohl na pozici šéfkuchaře s jídly hrát a pracovat na sobě (1996–1998). Nabídku z Radissonu, bývalého Alcronu, nemohl odmítnout (1998–2002) – být šéfkuchařem v Alcronu, to mělo váhu. Generální ředitel Stefan Buchs byl absolventem Les Roches International School of Hotel Management, „hotelovky“ v Crans Montana, miloval jídlo i hotelnictví a nechal Zdeňka dělat, co uznal za vhodné. V Alcronu bylo výborné prostředí a úplně jiné možnosti. Zdeněk sestavoval menu na velmi vysoké úrovni. Zúčastnil se několika mezinárodních gastronomických soutěží, z nichž si přivezl jako vítěz v roce 2000 v Hongkongu cenu President’s Award, Radisson SAS, a roce 2001 z Cancúnu ocenění President’s Award.

Profesionálně si neustále zvyšoval kvalifikaci, absolvoval např. Cukrářský kurz na Regency College of T.A.F.E. v Austrálii, LOTS Training na Management School od Radisson SAS v Gothenburgu ve Švédsku, v roce 2002 Foundation of Leadership hotelu Antem Marriott na Mallorce, v roce 2003 kurz Creating Marriott Leadership Culture, Renaissance hotel Praha. Získal osvědčení Mezinárodně certifikovaný školitel HACCP.

V té době chtěl realizovat svůj sen – mít vlastní restauraci, proto z Alcronu odešel. Nicméně řada špatných rozhodnutí zmařila Zdeňkovy podnikatelské plány. Jakmile tedy dostal nabídku vrátit se do Renaissance, neváhal. Stejný management řídil ještě další hotel, takže se později stal šéfkuchařem i v Marriottu a šéfoval týmu asi 90 lidí a oddělení s obratem v řádech stovek milionů korun ročně. Vydržel tam více než 4 roky (2003–2007 šéfkuchař a odpovědný vedoucí pro restaurace Marriott a Renaissance). V hotelech ovšem musel vařit pokrmy, které se připravovaly v tom daném řetězci po celém světě. Sice skvělá jídla, vybroušené jídelní lístky, ale menu, které spíš vyhovovalo majiteli než zákazníkovi.

Se společníkem Lukášem, food and beverage managerem, se potkal v Renaissance. Velmi dobře ho znal, a když se mu naskytla možnost provozovat Café Imperiál, obrátil se na něho. Věděl, že nemůže podnikat sám, že není dost ukázněný, spíše bohémský. Měl Café Imperiál otevřený asi rok, když se setkal s majitelem restaurace Divinis, který mu tehdy oznámil, že ji prodává. Ta hospoda byla na začátku dobrá, pak začala upadat, protože se jí šéf přestal věnovat. Tak se Zdeněk stal majitelem další restaurace. V čele restaurací Café Imperial a Divinis působí dodnes. Café Imperial je vedena v duchu klasické prvorepublikové restaurace, Divinis je restaurací italského stylu.

Zdeněk Pohlreich se stal velice populárním moderátorem televizních kuchařských show – Ano, šéfe!, Na nože, Šéf na grilu, Česko vaří s Pohlreichem.

Je autorem knih Bravo, šéfe! Zdeněk Pohlreich vaří mezinárodní kuchyni, Česko vaří s Pohlreichem, Šéf na grilu, Prostřeno bez servítků, Šéf na smetaně, Už dost, Šéfe!, Vařte jako šéf!, Vejce nebo slepice, Zdeněk Pohlreich v akci aneb Šéfkuchař, co snědl vtipnou kaši

Je ženatý, z prvního manželství má syna Jana, žije se svou současnou manželkou Zdeňkou a jejími dvěma dětmi v rodinném domě u Prahy.


Nahoru