PROSTĚRADLO by na otírání potu nestačilo

Moc ráda vařím. Inspiruji se v kuchařských knihách, receptářích, na internetu i v televizi. Nikdy pak ale nevařím podle receptu, prostě improvizuji.

Jednou jsem se rozhodla, že k večeři zkusím udělat něco pikantního – masíčko, rýži, no nějakou směsku. S přítelem milujeme ostré, tak jsem sáhla po nedávno koupených papričkách. Náhodou jsme narazili na čerstvé jalapeňos i habanero papričky. Abych věděla, co taková paprička v čerstvém stavu umí, ochutnala jsem nejprve špičičku zelené jalapeňo. Překvapilo mě ale, že vůbec nepálila. Dala jsem si tedy ještě kousíček červené a také nic. No nic, řekla jsem si a dala si do úst kousek červené habanero – ty mají být pálivější – a také nic. Žlutou habanero už jsem jen tak olízla a nevěnovala jsem jí příliš pozornosti. Pustila jsem se i tak do vaření.
Nakrájela jsem si všechny suroviny – cibuli, červenou papriku, od každé výše zmiňované papričky 1 kousek a pro jistotu nechala několik semínek, aby to přeci jen aspoň trochu pálilo. Dala jsem na plotnu rýži a chvíli rozjímala. Nakonec, když přišel přítel z práce, pustila jsem se za jeho asistence (nalévání vína a sledování hrnce) do posílání všech ingrediencí do velké pánve. Vůně byla trochu štiplavá, ale s velkým očekáváním, přiťuknutím skleniček a přáním dobré chuti jsme se chopili svých vidliček.
Ač ostré rádi, vyhrkly nám slzy do očí, jak jídlo pálilo. Vážně jsme měli co dělat, abychom alespoň trochu jídla snědli, a to snad jen pro ten pocit, který člověka zalije po požití většího množství pálivého, ten pocit, který máme tak rádi... To, že jsem nezkusila poslední papričku a ona zrovna potvora pálila tak, jak jsem si myslela už při nákupu. Byla jsem ale natolik zklamaná předešlým ochutnáváním, že jsem prostě nebyla dost důsledná. Škoda masa a mojí práce. Od té doby se mě přítel ptá, jestli jsem chutnala jídlo, které mu dávám na talíři…