Guláš, jaký svět neviděl

Můj manžel je inteligentní, světaznalý a technicky zdatný muž, kterého máloco překvapí. Bohužel je také původem vysloveně městský tvor, pro něhož vegetace pěstovaná na malém domácím záhumenku dodnes představuje jednu velkou záhadu. Asi jako amazonská džungle pro beduína.

Všechny plody mé skromné zahrádky určené k dochucování domácí stravy nazývá souhrnnou definicí „tráva“. Pokusy posílat ho ven natrhat trochu zeleniny do polévky jsem vzdala v okamžiku, kdy mi vítězoslavně donesl místo požadovaného kopru plnou náruč fenyklu obecného, o kterém dodnes netuším, kde ho vlastně objevil. Od té doby si všechny ingredience nutné k úspěšné kulinářské činnosti obstarávám raději sama. Jenom jedinkrát jsem ještě selhala.

Kromě totální neznalosti kuchařské botaniky je manžel také pověstný absolutní absencí talentu pro cizí jazyky. Když se přistěhoval do naší malé obce, bylo hned jasné, že bude mít zpočátku velké potíže se s domorodci domluvit. Žijeme totiž na Prajzské, což je malá oblast rozkládající se mezi Opavou a Ostravou, a nářečí, kterým spolu místní (včetně mě a mé matky) komunikují, nazývá krční chorobou.

Vážně. Hlavním poznávacím znamením „prajzáka“ je mluvený projev skládající se z fragmentů českého, polského a německého jazyka. Když ho jednou v dobré víře tchýně poslala „s ajmerem do šopy pro kobzole“, vrátil se asi za hodinu s prázdnýma rukama a pocitem, že žije mezi mimozemšťany. Teď už pochopitelně ví, že „ajmer“ je kýbl, „šopa“ hospodářská budova a „kobzole“ brambory.

A pak přišel památný den, kdy jsem díky jeho pomoci uvařila sobotní guláš, jaký svět neviděl. Byla to má chyba, ale protože jsem tu osudnou sobotu musela dopoledne do zaměstnání, požádala jsem ho, aby mi, než se vrátím, nachystal alespoň tu nejzákladnější surovinu pro dobrý hovězí guláš. Cibulku. Vybavila jsem ho „ajmerem“, odeslala do sušárny pro několik menších cibulek a požádala ho, aby je pěkně oloupal a nakrájel. A odkráčela do práce.

Tam se mi vše trošku rozleželo v hlavě, ale nebyl čas moc přemýšlet, a tak jsem po návratu byla příjemně překvapená, když bylo vše perfektně nachystáno. Gulášek byl excelentní, domácí kynutý knedlíček se jenom rozplýval na jazyku a vůbec se jednalo o nevšední kulinářský zážitek. Naprostá spokojenost.

O týden později jsem oblékla pracovní oděv a vyrazila zkulturnit předzahrádku, což je prostor na prajzské pozorně obdělávaný, především proto, že je všem pěkně na očích. Po našemu se mu říká „pas kviča“ a nalézá se hned za "tretuarem" (to je chodník). Blížil se říjen a bylo nezbytné včas zasadit květiny, abych si na jaře neuřízla ostudu. S proutěným košíkem jsem vyrazila na sušárnu a nevěřila vlastním očím. V bedýnce, která byla ještě na podzim plná tulipánových cibulek, zbyla jenom chaoticky rozházená hlína, zatímco bedna kvalitní a mírně přerostlé domácí cibule zůstala prakticky nedotčená.

A tak od té doby, co jsme si pochutnali na „Tulipánovém guláši“, jsem neustále ve střehu a podobnou činnost už od svého muže nevyžaduji.